Poznej Dannyho, tvého budoucího průvodce: „Když dostaneš důvěru a prostor, dokážeš překvapivé věci.“
Má za sebou herectví na JAMU, vedení skautů i práci v expediční ScioŠkole. Danny rozhodně není člověk, co by tě nutil jen pasivně sedět v lavici. Věří, že každý v sobě má skrytý potenciál, a jeho cílem je pomoct ti ho objevit a zažehnout. Přečti si, jak se z průvodce může stát „továrna na básníky“, proč je někdy fajn mít mindset začátečníka a co všechno s ním od září zažiješ.
Danny, tvoje studijní a profesní cesta je neuvěřitelně pestrá – od herectví na JAMU přes zážitkovou pedagogiku až po andragogiku a roli průvodce v Expediční ScioŠkole. Co tě na téhle cestě přivedlo právě k nám do nově vznikající střední v Bosonohách?
Moje cesta začala už v dětství tím, že jsem v sedmi letech začal skautovat. O pár let později jsem se dostal k vedení schůzek a tehdy jsem opravdu propadl kouzlu práce s druhými lidmi. Bavilo mě pracovat netradičně, s mladými lidmi, využívat přírodu, outdoor, rituály, výzvy a další metody, než jaké člověk běžně zná ze školy.
Další velkou láskou se později stalo divadlo, ke kterému mě přivedl kamarád. Díky tomu jsem se rozhodl zkusit přijímačky na JAMU. Nejdřív jsem se dostal na obor Divadlo a výchova, který vlastně krásně propojoval moje dlouhodobé zájmy práci s druhými lidmi a divadlo. Učili jsme se tam, jak vzdělávat skrze divadlo a divadlem.
Později jsem přešel na pohybové herectví, protože jsem měl potřebu víc rozvíjet svoji tvůrčí a uměleckou stránku. Moje cesta mě ale nakonec znovu vedla zpátky k pedagogice. Vlastně jsem vždycky osciloval mezi kreativním, uměleckým světem a světem vzdělávání a hledal, jak tyhle dvě věci propojit.
Mezitím jsem pracoval nebo dobrovolničil v několika neziskových projektech zaměřených na mladé lidi. Jedním z nich byl projekt Bojujeme srdcem, kde jsme pracovali s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí a který získal také nominaci od Domu zahraniční spolupráce. Dalším bylo Momente Arte, kde jsme vytvářeli komunitu teenagerů a mladých dospělých, kteří se chtěli rozvíjet skrze tvorbu, společné zážitky a práci na sobě.
A tahle cesta mě pak postupně přivedla i do Expediční ScioŠkoly. Kde jsem všechny nabité zkušenosti a zajmy využít a dále rozvíjet. A teď jsem tady.
Herectví na JAMU Dana naučilo propojovat kreativitu se světem vzdělávání. Z jeviště si odnesl odvahu zkoušet věci jinak – a přesně k tomu povede i tebe.
Několik let jsi působil jako průvodce v Expediční ScioŠkole. Pro spoustu lidí to může znít trochu tajemně – mohl bys tenhle koncept krátce přiblížit těm, kdo o něm slyší poprvé? A hlavně, co z toho, co ses tam sám naučil a zažil, plánuješ přenést i k nám do Bosonoh?
Expediční střední škola funguje v rytmu tří týdnů online výuky a jednoho týdne expedice. Takhle se to opakuje každý měsíc a studenti se během online části můžou učit odkudkoliv z Česka i ze zahraničí.
Online výuka je hodně o rozvoji digitálních dovedností, zodpovědnosti a samostatnosti. Expedice jsou pak hlavně o výzvách a zkušenostech. Někdy je to třeba týdenní přechod Nízkých Tater, jindy poznávání jiné kultury při cestě do Berlína nebo dobrovolničení na farmě.
Hodně jsme tam pracovali také s odolností. S tím, aby mladí lidé postupně zjišťovali, že jsou často mnohem silnější a zvládnou mnohem víc, než si sami myslí a někdy i víc, než si o nich myslí dospělí. Když se jim dá důvěra a prostor, dokážou překvapivé věci.
A zároveň u toho vznikají neskutečné zážitky. Třeba když člověk vstane hluboko před svítáním a vyrazí na Sněžku tak, aby nahoře stihl východ slunce. Nebo když v malých skupinkách putují zasněženou krajinou a hledají podle mapy místo setkání.
Výzvy, odhodlání a neskutečné výhledy. Přesně to obnáší expedice, kde si zjistíš, že limity existují hlavně v hlavě. (Na fotce Danny během měsíčního hikování na Madeiře.)
Kromě průvodcování studentů se věnuješ i koučování a vzdělávání pedagogů. Když to porovnáš – je vlastně těžší pracovat s teenagery, kteří se teprve hledají, nebo s dospělými učiteli, kteří už mají nějaké své zajeté koleje?
Mě právě baví ta pestrost, proto kombinuju práci s mladými i s dospělými. Každá věková skupina má svoji krásu.
Zároveň mám pocit, že lidé někdy až příliš důrazně oddělují práci s teenagery a s dospělými. Jasně, mají jiné potřeby, ale v mnoha věcech je ta práce vlastně dost podobná.
Kdybych ale měl odpovědět na tu otázku přímo, někdy může být nejnáročnější pracovat právě s dospělými učiteli. Učitelé toho totiž často hodně znají a snadno se dostanou do módu: „To už vím. To už jsem slyšel.“ A to je mimochodem jeden z biasů, do kterého padám i já sám. Jakmile si řeknu, že už něco znám, často se tím přestávám učit.
Někdy se na workshopech ptám: „Znáte mindset začátečníka?“ A trochu vtipně říkám, že kdo se přihlásí, tak ho možná ještě úplně nezná. Protože právě o tom mindset začátečníka je, o otevřenosti a ochotě dívat se i na známé věci zas a znovu.
Ale zároveň tohle není jen problém dospělých nebo učitelů. Setkávám se s tím u mladých, u dospělých, u sebe i u druhých. Myslím, že je to prostě velmi lidská vlastnost.
„To už vím.“ Znáš ten pocit? I učitelé se musí pořád učit. Danny na svém workshopu vysvětluje, proč je pro náš rozvoj tak důležitý právě zmíněný mindset začátečníka.
Od dětství jsi skaut, dokonce jsi oddíl i vedl. Skauting je hodně o samostatnosti a spolupráci – což jsou i naše ScioCíle. Jak pomáháš mladým lidem objevovat to, co je pro ně důležité, a převádět jejich nápady do skutečnosti, když se jim třeba zrovna nedaří nebo tápou?
Mně v tomhle hodně pomohly koučovací výcviky a samotná koučovací praxe. Koučování se totiž svým způsobem přemýšlení i konkrétními nástroji hodně zaměřuje na to, jak pomocí otázek pomoct druhému člověku objevit, co je pro něj opravdu důležité a co je skutečně jeho.
Jak rozlišit, co od něj možná očekává společnost, rodiče, učitelé nebo průvodci, a co chce on sám. Zároveň hodně pracuju se silnými stránkami, protože každý člověk je individualita a každý vnímá svět trochu jinak.
Jeden z projektů, který jsem dřív dělal, se jmenoval Zažehni jiskru. Ta myšlenka byla vlastně jednoduchá: každý v sobě máme nějakou vlastní, jedinečnou jiskru a někdy jen potřebujeme trochu pomoct ji zažehnout. A pak už se může rozhořet sama.
Pro mě je to tedy hodně o rozvíjení silných stránek a podpoře individuality. A jedna z nejdůležitějších cest k tomu vede skrz rozhovor. Právě to se mi líbí na střední škole, že tam může být skutečný prostor být s mladým člověkem individuálně, ale zároveň pracovat i se skupinou, vést ji a podporovat.
A ne jen jednorázově, ale pravidelně a dlouhodobě.
Daniel Navrátil: Bývalý skautský vedoucí, herec z JAMU, lektor a tvůj budoucí průvodce na Střední ScioŠkole v Bosonohách.
Když zrovna neřešíš školu, jsi neskutečně renesanční člověk. Píšeš poezii, děláš bojové sporty, tancuješ, hraješ na kytaru a cestuješ. Kdyby sis mohl vybrat jeden ze svých koníčků, kterým bys rád „nakazil“ i naše budoucí studenty, co by to bylo?
Mně vlastně lichotí oslovení renesanční člověk, ale dodal bych k tomu, že mám široký záběr, což ještě neznamená, že všechno dělám dobře.
A možná právě tohle je jedna z věcí, které bych rád předal mladým lidem. Aby se nebáli dělat to, co je táhne. Aby se nebáli objevovat svůj tvůrčí potenciál a prostě tvořit.
Mám pocit, že dnes často zpívají profesionální zpěváci, tančí mistři tanečníci a na kytaru hrají lidé, kteří prošli konzervatoří. Chodíme na skvělé koncerty a sledujeme lidi, kteří jsou ve svém oboru opravdu výborní. Ale možná už se méně děje to, že si člověk jen tak zazpívá, vezme štětec a něco namaluje nebo napíše pár veršů.
Často si řekne: „Já jsem naposledy maloval na prvním stupni a moc mi to nešlo, takže malovat neumím.“ Nebo: „Poezii psát nebudu, nejsem dobrý v psaní.“
Pro mě je to ale hodně o tom odvážit se tvořit, i když v tom člověk není dobrý.
Na Expediční základce mi bývalí deváťáci jednou napsali, že jsem „továrna na básníky“. Každému z průvodců tehdy vytvořili stránku se vzkazy a u mě se objevilo právě tohle. Udělalo mi to velkou radost, protože to vystihovalo něco, co vnímám jako důležité.
Kdybych trochu parafrázoval Společenstvo mrtvých básníků: medicína, právo a další podobné věci jsou samozřejmě důležité. Ale poezii píšeme, protože jsme lidé.
A pro mě je právě tvorba určitým návratem k něčemu hluboce lidskému. Takže kdybych měl studenty něčím „nakazit“, asi právě odvahou objevovat svůj tvůrčí potenciál. U někoho se projeví v poezii, u někoho v tanci, hudbě nebo malování a u někoho úplně někde jinde.
Hlavně aby se nebáli. Nebo báli, ale i tak tvořili. Aby třeba tančili, jako kdyby se nikdo nedíval, a psali básně, jako kdyby jim srdce opravdu hořelo a na chvíli zapomněli na to, co si o nich budou myslet druzí.
Každý krok do neznáma je obrovská příležitost. Ať už vyrážíš na roadtrip po Skandinávii, nebo se zrovna hlásíš na novou střední školu.
Září a s ním první školní rok v Bosonohách se kvapem blíží. Co bys vzkázal těm, kteří k nám už mají podanou přihlášku a těší se, a co těm, kteří třeba ještě teď váhají nad přestupem k nám do druháku?
Kdysi mi jeden moudrý člověk, když jsem byl právě ve věku dnešních druháků, řekl něco ve smyslu: „Kdo očekává velké věci a sní o velkých věcech, ten má šanci je opravdu uskutečnit.“
A pro mě je to hodně o volbě, kterou každý z nás udělá. Někdo se bude stydět, někdo se bude těšit, někdo přijde s nezájmem, někdo s obavou a někdo prostě nebude vědět, co čekat. A to všechno je v pořádku.
Každý student, který do Bosonoh přijde, tím získá příležitost. A bude hodně na něm, jak ji využije. Neexistuje jedna správná odpověď na to, co si má ze školy odnést.
Pokud ale budou chtít získat hodně, věřím, že tohle může být škola, kde opravdu hodně získat mohou. Budou mít prostor zkoušet nové věci, poznávat sami sebe, dělat chyby, růst a možná si dovolit snít o něčem větším, než si dnes ještě dokážou představit.
Láká tě prostředí, kde si z velké části tvoříš vlastní plán a zodpovídáš za to, kam směřuješ?
Jsi už teď v prváku a zjistil/a jsi, že tvoje současná střední není přesně to, co hledáš?